Příběhy postav

Existují dva příběhy o dosavadním životě Mellotha. Jedna verze, ta bezpochyby zábavnější, vypadá asi takto: Již před narozením všichni tušili, co z Mellotha bude. Neustále teplé matčino bříško, kde se pořád něco dělo, dávalo tušit, že Mell, jak ho nazývají přátelé, bude zpočátku malý čertík, aby se ke stáří stal opravdovým vládcem pekel. Všechno tomu nasvědčovalo i později. Z nehořlavé kolébky létal neustále větší než malý počet jisker a plamínků. V pozdějším věku máloco odolalo Mellovu plamennému pohledu. O jeho osudu tedy bylo rozhodnuto mnohem dříve, než by si kdo pomyslel. Byl určen k tomu, aby ovládal oheň. Byl samotným ohněm vybrán, aby ho opanoval.
Tohle je tedy část příběhu podaná tak, jak to vypráví Melloth. Nutno přiznat, že nejčastěji nad žejdlíkem něčeho ostrého k pití a samozřejmě za přítomnosti několika dívek z okolí. Málokterá odolá lacinému triku předvedenému na konec strhujícího, s vervou vyprávěného, ale téměř úplně smyšleného příběhu. Já vám nyní povím, jak Mellothův život opravdu začal, co ho v životě potkalo a rozhodlo tak o jeho dalším, bezpochyby dopředu nenarýsovaném osudu.
Melloth byl nejmladším ze tří dětí. Měl ještě sestru a bratra, z nichž oba potkal naprosto jiný osud, na němž bylo stejné snad jen to, že postupně zmizeli z Mellova života. K tomu se ale dostaneme později. Rodiče Mellotha přihlásili na obyčejnou školu, která zaručovala, že do života nebude postrádat čtení a psaní. V rodině bylo vzdělání celkově vážené, otec i matka si vydělávali sice podřadnou, ale na obecné poměry dobře placenou úřednickou prací a nepochybovali, že Melloth půjde v jejich stopách. Však této práci vděčili za to, že nikdy neměli nouzi o jídlo a podobně. Rozhodně nežili v luxusu a nadbytku, ale vše, co potřebovali, mohli mít. Melloth tedy chodil do školy a od ostatních dětí se prakticky vůbec nelišil. Byla tu ale jedna věc, o které se Melloth dozvěděl až v pozdějším věku v dopise od rodičů, a přesto, že něco podobného slýchal i dříve, nevěnoval tomu pozornost, dokud to nečetl napsáno rukou svého otce. Musím to nyní do svého vyprávění vložit, jelikož jde o důležitou část života, která nemůže být zapomenuta.
To, že v jejich domě hořelo, když byl ještě malý kluk, věděl. Ostatně se o tom nedalo vůbec pochybovat, jelikož jeho bratr se z ohně nedostal. Melloth měl větší štěstí, přesto, že podle vyprávění, podle kterého lze o štěstí těžko mluvit, to bylo za prazvláštních okolností. O původu požáru kolují mnohé fámy – někdo říká, že ho zapálilo některé z dětí, někdo říká, že Mellovo rodiče měli spoustu nepřátel. Další říkají, že v tom bylo úplně něco jiného. Z hořícího domu totiž vyběhla včas pouze Mellova sestra, oproti oběma chlapcům znatelně starší. Rodiče seděli nic netušíce za svými úřednickými stoly, ponořeni do byrokratického papírování, zatímco dvě jejich mladší děti neměli šanci dostat se samotné z domu. Je potřeba dodat, že v Rankoru, v domech nižších středních vrstev nebyl požár nic neobvyklého, lidé umírali a nikdo, samozřejmě kromě těch, kterých se to dotýkalo, se tím moc nezabýval. A tak se ani v tomto případě nikdo nezajímal o osud dětí v domě, zčásti i proto, že si tím, že tam jsou, nemohl být nikdo opravdu jistý. Melloth přesto vyvázl. Jak?
Podle toho, co mu v dopise vyprávěl jeho otec, který u toho, jak víme, nebyl, se to odehrálo asi takto: Když už byl dům v plamenech, těsně před zhroucením nosných zdí, předstoupil před početný dav, podle některých odnikud, podivný člověk. Vypadal vznešeně, oblečen v tak tmavém plášti jako sama nejtemnější noc, protkaném zlatými nitkami jasnými jako slunce. Nevím, jak by to bylo možné, ale lidé prý vyprávěli, že přes hlavu přetáhl širokou kapuci, která na plášti doposavad nebyla, a volným, klidným krokem vstoupil do hořícího domu. Lidé na něho volali, že je to jeho jistá smrt, ale on se neotočil, ba ani na okamžik nezaváhal. Dav nepochyboval o jeho smrti, když tu najednou z bortícího se domu vystoupil, krokem ještě klidnějším než vstoupil. Dav úžasem zmlkl, jelikož na jeho plášti nebyla jediná stopa po běsnícím ohnivém živlu. Oč větší byl ještě údiv, když zpod pláště vykoukl malinký, vystrašený chlapec. Cizinec se na něho podíval a ledovým hlasem řekl: „ Tento chlapec smrt v plamenech nenalezne. Až z něho bude muž, plameny zotročí a bude je užívat pro svůj prospěch, bez jakékoliv bázně tak, jako my.“ Shromáždění lidí nevěřícně koukalo na cizince, který po odříkání krátké formule odešel dveřmi, které se objevily odnikud. Tak se to tedy vyprávělo, i když já tomu moc nevěřím…viděl snad někdy někdo, aby se objevily dveře „odnikud“?!
Rodiče se po požáru přestěhovali na opačný konec města, doufaje, že uniknou závistným a zároveň bojácným pohledům svých bývalých sousedů. Byli pro ně nebezpeční, nechtění, snad se podle lidí zapletli se samotným Zlem. Jiní mladému Mellothovi jen záviděli…a jistě také rodina chtěla zapomenout na ztrátu syna a bratra.
Tato snaha rodičů nepřišla nazmar, od povídaček lidí byl Mell víceméně ušetře, a tak mohl ničím nerušen studovat v obyčejné škole a připravovat se na život ve stopách svých rodičů. S přibývajícím věkem si však nešlo nevšimnout Mellových, jak to jen říct, zvláštních schopností. O magii každý slyšel, ale málokdo jí kdy viděl a že by o ní někdo z chudých něco věděl, byla naprostá utopie. Nikdo však nepochyboval o tom, že to, co Melloth provádí bude s magií mít něco společného, ostatně, bylo to nejjednodušší vysvětlení, a navíc i zajímavé pro okolí. Nejdříve nevinné dětské triky, které byly roztomilé. Později se to však stalo pro rodinu i okolí nebezpečné a neúnosné, a tak, chtě nechtě, museli hledat pomoc u zkušenějších. V Rankoru byla Kouzelnická univerzita, a tak si Mellův otec, z velké části díky známostem, které si během svého úřadování získal, domluvil schůzku s někým, kdo rozhodoval o přijímání nových studentů. Tento zástupce univerzity vyslechl otcovo vyprávění, samozřejmě ochuzené o onu povídačku, a přes počáteční nechuť k chudobě chtěl chlapce vidět. Po jejich setkání rozhodl, že chlapec má velké nadání a bude na univerzitu přijat.
Pro rodiče bylo těžké Mellotha pustit do učení. Přesto, že univerzita byla právě v Rankoru, věděli, že studenti ji před jejím dokončením opouštějí jen zřídka, za prvé kvůli množství učiva, zadruhé kvůli nezralosti nakládat s tím, co se již naučili. Rodiče tak tušili, že částečně přicházejí o své poslední dítě, jelikož Mellothova sestra odešla s výpravou Pelorových kněží na dalekou cestu s podivným účelem, ze které se nikdy nevrátila. S Mellothem si ale nikdy nevytvořila žádné zvláštní pouto, patrně díky věkovému rozdílu, a tak o jejím osudu nikdy dále nepátral a jen zřídkakdy o něm vůbec přemýšlel. Byla pro něho také mrtvá, stejně jako pro jeho rodiče.
Melloth tedy odešel na univerzitu, aby se zdokonalil v tom, k čemuž byl pravděpodobně určen. Alespoň tomu všichni věřili.
Na univerzitě se ale vysloveně trápil. S nikým si nerozuměl, nechápal co profesoři vykládali a stále dělal něco jiného, než měl za úkol. Rodiče už neviděl skoro rok a byl celý zmatený. Všechno bylo tak cizí a téměř nic se mu nedařilo tak, jak se po něm chtělo. Zatímco se všichni složitě kouzlení učili, on to nedokázal. Ne že by se neuměl učit, ale nedokázal si zapamatovat takové množství informací. Kouzlení jakoby vycházelo z jeho nitra, jakoby bylo jeho součástí. Schopnosti se nezlepšovali dalším učením, ale pouze dalším kouzlením. Sám s oblibou říkával, že s lehkostí s jakou básnící píší básně on tvoří svá kouzla. Ano, podle něho se kouzla neučí, podle něho se vytvářejí ze sebe sama, vycházejí z lidského nitra. O to zvláštnější pro všechny na univerzitě byl, ztratil i to málo přátel které získal a začal si všímat, že i profesoři se na něho dívají mezi prsty.
V tomto období pro Mellotha přišla další rána. Když už si zvykl, že rodiče delší dobu neuvidí, upnul se k myšlence, že až fakultu dokončí a stane se uznávaným, objeví se před rodiči a splatí jim veškerou jejich péči a čas. Osud tomu však nechtěl, a tak mu jednoho dne nějaký ušmudlaný kouzelníček přinesl dopis s tím, že mu s lítostí oznamuje, že jeho rodiče zemřeli, zanechali pro něho pouze dopis a že jejich majetek přebírá univerzita, nyní v podstatě jediná Mellothova rodina. To byla pro Mellotha obrovská křivda, se kterou se těžko smiřoval, často se obviňoval že právě jeho nepřítomnost rodiče zabila, stejně jako se domníval, že univerzita o smrti rodičů ví už déle, ale čekala, až se Mell s prostředím více sžije. Přese všechny problémy si ale přál, právě pro své rodiče, univerzitu dostudovat. Ani to však osud nechtěl. Jednoho dne přišel za Mellothem samotný rektor a řekl mu, že už nemůže dále univerzitu navštěvovat. Vysvětlení? Jeho magie je prý podřadná a kouzelník z něho nikdy nebude. Možná prý nějaký potulný čáryfuk. Ale nikdy ne úctyhodný a vznešený kouzelník. Jakoby to dodnes slyšel. Na otázku, kde je majetek jeho rodičů se dozvěděl, že právoplatně propadl univerzitě. Dostal den na to, aby si sbalil svoje věci a opustil univerzitu.
Melloth tak udělal, nevěděl, jestli má radost nebo vztek. Nevěděl, kam ho nohy ponesou. Věřil však, že jeho vyloučením univerzita o hodně přišla, i když netušil proč. Při odchodu to také všem bez servítek řekl, takže pravděpodobně i na univerzitě věřili, že udělali dobře, že se zbavili někoho tak zpupného a drzého. Věděl také, že je, naštěstí, jiný než ostatní adepti. Nesnášel jejich pohrdavý a vševědoucí pohled na svět, přesto že nic nedokázali, o zapšklých profesorech ani nemluvě. Nesnášel kouzelnickou namyšlenost. Od té doby sám sebe nenazýval kouzelníkem, ale čarodějem. A kouzelníky snášel jen těžce.
A to je příběh o Mellově mládí, o tom, jak s dopisem od otce a s nadějí na pravdivost dávného příběhu opustil rankorskou Kouzelnickou univerzitu, aby vkročil do neuvěřitelných dobrodružství….

Ketesh byl dítětem s budoucností, dokud nezačal překážet sňatku svého otce. Jeho bývalá manželka zemřela za zvláštních okolností a nový objekt jeho zájmu nechtěl žádné závazky. Ketesh se proto ocitl v klášteře mnichů. Jeho bojovná povaha se sice příliš nehodila do školy, která si vážila míru, ale svou vlastní disciplinovaností přesvědčil své nové bratry, že pro ně není nebezpečím. Jak rostl, začal si uvědomovat svou roli v bývalé rodině, a uvěřil, že život se pro něj stal zkouškou jeho síly a vytvalosti. Stal se poněkud krutým a vypočítavým, ale ke svým bratrům se vždy choval upřímně, proto v klášteře stále nacházel své místo. Až do konfliktu s představeným kláštera, když žádal velmi tvrdý trest pro svého blízkého přítele za to, že utekl z jednoho ceremoniálu. Jeho přístup ostatní šokoval, a Ketesh dospěl k názoru, že klášter je svět příliš uzavřený, neboť sám trest myslel v dobrém - jeho přítel skrze bolest a utrpení si musí uvědomit, že i malé selhání morálky může mít velké následky, zvláště v okolním světě. Byl údajně příliš mladý na takové závěry, a proto se sám rozhodl odejít z kláštera, aby svá slova dokázal. Aby ukázal, že jedinec musí zůstat silný, jinak zahyne. Řád v chaosu že bude jednoznačně vládnout a že slabší jsou tu proto, aby zhynuli a jeho slova potvrdili.